Tohle je moc hezké téma. Velmi často ho řešíme doma s dcerou, která je teď ve 4. třídě.
Pamatuju si přesně ten druh výuky, který popisujete v úvodním příspěvku. A k tomu jsem měla maminku, která mi neodpustila žádné škrtání. Škrtanec v psaném textu se zaprvé musel stát s pravítkem v ruce a za druhé se potom celý text musel přepsat se slovíčkem Oprava:
Tehdy jsem to pochopitelně považovala za mučení, ač jsem vždycky psala ráda. Ale utvářelo mě to a lásku k psanému písmu, kaligrafii a perokresbě (a grafice obecně) jsem si v sobě pěstovala od mala. Dodnes si pamatuji na své první plnící černé pero (vlastně podobný typ pera je pořád ten, který vnímám jako luxusní). Taky vzpomínám na ten iniciační rituál - už mohu z tužky přejít na pero! Pro mne to vždycky bylo takové posvátné a sváteční psaní perem. Ten moment, kdy bylo třeba ho znovu naplnit, natáhnout inkoust, aby v něm bylo co nejmíň vzduchových bublin, otřít a začít psát. Je to ve mne dodnes.
Při běžném psaní někdy trpím možná až příliš vypsanou rukou a rychlostí písma.
Ale potom jsou ty momenty soustředěných pokusů o kaligrafii, a tam je to jiné. Vracím se k ní teď po letech, kdy moje jemná motorika utrpěla po operaci a ruce chemoterapiemi. První 3 roky bylo utrpení psát déle než pár minut. Teď už zase mohu napsat v diáři víc než 10 stránek bez bolesti a v kaligrafii jsem schopna rovně vedenou, nekostrbatou linku.
Až tu jako nováček přijdu na to, jak sem jednoduše vložit obrázek, vložím sem ukázku svého "škrabopisu"